Autoškola
Autem jezdím moc ráda. Pro někoho je řízení stres, ale mě naopak uklidňuje. Je to pro mě taková relaxační činnost. Dřív jsem autem jezdila hodně, protože jsem pracovala ve firmě, která byla v jiném městě a měla jsem to do kanceláře 40 kilometrů. Teď už autem každý den nejezdím, ale když ano, vždycky si to užívám. Obvykle v autě poslouchám hudbu nebo podcasty, mám zajímavé myšlenky a nápady a obzvlášť, když jedu v autě sama, tak je to takový čas jenom pro mě.
Ale abych mohla řídit, musela jsem udělat autoškolu. Už je to docela dlouhá doba, ale pořád si to velmi jasně pamatuju. Bylo mi osmnáct a byla jsem na střední škole. Skoro všichni mí spolužáci v té době dělali autoškolu a já jsem chtěla taky. Neměla jsem ještě auto a věděla jsem, že ho nějaký čas ani mít nebudu, ale přišlo mi cool mít řidičák. A tak jsem k osmnáctým narozeninám poprosila celou svou rodinu, aby mi místo dárků dali peníze na autoškolu a podala jsem si přihlášku - zaregistrovala jsem se.
Teorie a praxe
Autoškolu jsem dělala ve stejném městě, kam jsem jezdila do školy. Autoškola měla dvě části - teoretickou a praktickou.
Teorie, to byly lekce v učebně, kam jsme každý týden měli chodit a poslouchat instruktora, jak mluví o takových těch věcech, co bychom měli znát, když jezdíme autem. Jenže mě to moc nebavilo a často jsem tam nechodila, protože jsem se tam nudila a usínala. Chodila jsem tam jenom, když jsem potřebovala pomoct s matematikou, protože tam se mnou chodil jeden spolužák, který byl hodně dobrý na matematiku a i když to nedělal rád, vždycky mi pomohl s domácím úkolem. Takže jsem do lekcí autoškoly chodila dělat úkoly na matematiku.
Praktická část - jízdy, mě ale na rozdíl od teorie moc bavila. První jízdy jsem se možná trochu bála, protože jsem řídit auto neuměla a musela jsem se naučit úplně všechno, takže první praktická lekce byla jenom na parkovišti a učila jsem se startovat, zatáčet a jezdit pomalu dokola. Pak jsme jezdili na malé silnice, kde nejezdilo moc aut a nakonec jsme jeli do města!
A to mě moc bavilo! Bylo to pro mě trochu jako hra, trochu adrenalin a trochu relax. Těšila jsem se na každou jízdu. Instruktor byl moc milý, ale pamatuju si, že jsem si v autě ani nechtěla povídat. Chtěla jsem prostě jenom jet a užívat si jízdu. Protože jsem ale autoškolu dělala v hodně malém městě a do většího města jsme jezdili jenom občas, hodně jsme parkovali. To už tak příjemné nebylo. Hlavně podélné parkování, kdy jsem musela zaparkovat mezi dvě auta - jedno bylo vepředu a jedno vzadu. To pro mě bylo hodně těžké a moc mi nešlo.
Už si nepamatuju, kolik hodin jízd a teorie jsem měla před závěrečnou zkouškou a jak dlouho jsem autoškolu dělala, ale před zkouškou jsem měla strach. Ve městě, kde jsem autoškolu dělala, byl jen jeden komisař, který byl u závěrečných zkoušek a měl velmi špatnou reputaci. Věděla jsem, že hodně lidí dělalo zkoušky dvakrát nebo třikrát, protože je napoprvé vyhodil. A tak jsem i já měla ze závěrečných zkoušek strach.
Zkoušky
Závěrečné zkoušky měly tři části - teoretickou, praktickou a technickou. Už je to dlouho, co jsem dělala autoškolu, takže je možné, že teď je to trochu jinak.
První byla teoretická část. To byl test na počítači. Už si nepamatuju, kolik tam bylo otázek, ale ke každé otázce byly čtyři možnosti (a, b, c, d) a jenom jedna byla dobře. Takže to nebylo zas tak komplikované. Taky tam byla nějaká tolerance, takže jsem nemusela mít 100 % dobře. A taky jsem neměla. Pamatuju si, že jsem měla špatně obě otázky o první pomoci a instruktor mi potom řekl, že bude lepší, když nikomu v autě pomáhat nebudu. Ale to je blbost. Věřím, že v případě krize bych pomáhala intuitivně. Důležité ale je, že teoretické testy jsem zvládla.
Technická zkouška byla už s komisařem na parkovišti. Komisař mi dal dvě otázky o autě. Už si nepamatuju jaké, ale mohlo to být například, jak vyměnit kolo nebo kam se dávají kapaliny jako "speciální voda" na sklo předního a zadního okna nebo olej.
Prakticky bych kolo vyměnit neuměla, ale mám fotografickou paměť a před technickou zkouškou jsem se naučila celý text z manuálu a potom jsem komisaři říkala každé slovo, tak jak bylo v manuálu. Komisař to taky ironicky okomentoval, ale nedělal mi problémy a i technickou část zkoušky jsem udělala napoprvé.
Největší výzva byla praktická část - jízdy. Z té měl strach každý, protože jsme věděli, že hodně lidí dělalo tuhle část několikrát. I já jsem jízdy musela dělat dvakrát.
Poprvé mi komisař na náměstí řekl, ať rychle zaparkuju, a já zaparkovala na reservé pro sanitky před poliklinikou. To ale ještě nebyl největší problém, protože jsem si to včas uvědomila a sama jsem řekla, že zaparkuju jinde.
Větší problém bylo podélné parkování, kterého jsem se tak bála. Doufala jsem, že při zkoušce tak nebudu muset parkovat, ale bohužel jsem musela.
A jak to dopadlo? Instruktor, který seděl vedle mě, a měl k dispozici taky pedály jako já, takže mohl šlápnout na brzdu (= dát nohu na pedál "stop") a zastavit mě. A to taky udělal, protože jinak bych nabourala auto přede mnou.
A to byl konec! Komisař řekl: "Uvidíme se příště!". A to znamenalo, že musím praktickou část zkoušky opakovat.
S instruktorem jsem si zaplatila ještě další dvě jízdy a celou dobu jsme trénovali podélné parkování. A za další dva týdny jsem dělala zkoušku znovu - se stejným komisařem. A samozřejmě si na mě pamatoval a zase chtěl, abych podélně parkovala. Ale tentokrát jsem to zvládla a zkoušku jsem udělala!
Takže mám od té doby řidičák a podélné parkování už je pro mě teď hračka.
Tento text je z mého newsletteru, který posílám ZDARMA každé dva týdny.
Poslechnout si ho můžeš taky jako epizodu podcastu Čeština s Veronikou.
Chceš ode mě dostávat krátké texty v jednoduché češtině na e-mail? Jednou za dva týdny ode mě můžeš mít motivační newsletter ZDARMA.
