Jak jsem trávila čas, když jsem byla malá
Když jsem byla na prvním stupni základky, to znamená bylo mi 6 až 11 roků, neměla jsem moc kamarádek. Teda, měla jsem spolužačky ve škole, se kterými jsem se kamarádila, ale většinou jsme se viděly opravdu jenom ve škole. Když jsem přišla ze školy, byla jsem doma a hrála jsem si sama nebo se svým mladším bratrem. To byl takový můj nejbližší kamarád.
Každý víkend jsem ale jezdila k babičce na vesnici. Tam jsem měla jednu blízkou kamarádku. Jmenovala se Haňďa a celý týden jsem se těšila, až se v pátek odpoledne zase uvidíme a budeme si hrát. Nikdy jsme se nenavštěvovaly uvnitř, ale když nepršelo, byly jsme od rána do večera venku a pořád spolu. Byly jsme stejně staré a i když jsme měly jiné zájmy a koníčky, vždycky jsme si skvěle rozuměly.
Hrály jsme si s hračkami – s panenkami nebo s plyšáky a taky se starými hračkami, které babička schovala ještě z doby, kdy si s nimi hrála moje mamka a její sestry. Takže jsme měly například takové dětské divadlo nebo tabuli, na kterou jsme psaly křídami. Po mamce jsem měla taky takový starý dětský kočárek, se kterým jsme jezdily a hrály si na „maminky“.
Jednou, když mi bylo asi 11, se ale stalo něco smutného. Přijela jsem k babičce a Haňďa mi oznámila (řekla), že se s maminkou stěhujou pryč a už se neuvidíme. Myslím, že se těšila, že bude bydlet ve městě a možná bude mít zajímavější život, ale já jsem byla hodně smutná. Brečela jsem, protože jsem věděla, že mi Haňďa bude moc chybět a že tak ztratím svoji nejlepší dětskou kamarádku.
Ale to je život. A tak se Haňďa odstěhovala a já už jsem ji od té doby nikdy neviděla. Žádný kontakt na ní bohužel nemám a tak nevím, jaký má teď život, ale pořád na ni myslím a přemýšlím, jak se asi má.
Kromě Haňdi jsem si jako malá často hrála s mladším bráchou.
Je mladší o tři roky a skoro vždycky akceptoval, co jsem řekla, že budeme dělat. A tak jsme si často hráli na školu nebo jsme hráli dětské deskové hry, ty nás moc bavily. Taky jsme stavěli puzzle a hráli si s dinosaury, s legem, s autíčky a někdy s barbie panenkami.
Mojí oblíbenou hračkou byly dětské domečky, ve kterých bydlely panenky nebo zvířata – to byly takové malé figurky. Ráda jsem si představovala, že jsem já ta figurka a bydlím v tom malém domečku. To se mi moc líbilo.
Taky jsem odmala milovala knížky. Knížky pro mě byly magický svět, do kterého jsem mohla vždycky utéct. Fiktivní svět knih pro mě byl tak atraktivní, že jsem se naučila číst ještě, než jsem šla do první třídy. A četla jsem opravdu velmi často. Jako malá jsem nejradši četla knížky o zvířatech a potom dětské fantasy.
Taky jsem jako malá byla často u babiček.
Jedna moje babička bydlí ve stejném městě jako jsme bydleli s bráchou a s rodiči, takže jsem to k ní neměla daleko. Druhá bydlí na vesnici asi 15 km (kilometrů) od našeho města. To taky není daleko, ale jezdit jsme tam museli autem nebo vlakem.
U obou babiček jsem jako malá trávila hodně času. Hlídaly mě (staraly se o mě), když jsem byla nemocná, když jsme měli prázdniny a někdy i o víkendu. Když to nebylo plánované, například když jsem onemocněla a nemohla jít do školy, byla jsem častěji u naší městské babičky, protože ta byla celé moje dětství v důchodu, takže nás mohla hlídat kdykoliv. A dělala to moc ráda. Vždycky říkala, že trávit čas se svými vnoučaty je pro ni to nejhezčí.
Doma jsme s babičkou hráli hry – nejčastěji karty nebo známou deskovou hru Člověče, nezlob se! nebo se dívali v televizi na pohádky. Babička byla moc šikovná (manuálně dobrá) na ruční práce a když jsem byla malá, naučila mě háčkovat (= crochet) a vyšívat (= embroider). Jako dospělá už to nedělám a ani si nepamatuju, jak se to dělá, ale když jsem byla malá, tak mě to moc bavilo. V obchodech běžně prodávali dětské vyšívání (= embroidery) s krásnými obrázky a barevnými nitěmi a za jedno léto jsem toho někdy zvládla vyšít opravdu hodně.
Když bylo hezky, brala nás babička na procházku a taky jsme jezdili na chalupu. Babičky chalupa je asi 20 minut autem od místa, kde jsme bydleli. Tam jsme trávili velkou část letních prázdnin spolu se dvěma podobně starými sestřenicemi. Chalupa měla velkou zahradu, kde jsme si jako děti rádi hráli. Babička byla docela akční a už když jsme byli hodně malí, brala nás na výlety na kole. Bráchovi, který byl nejmladší, byli asi čtyři roky. Na kole jela babička a my čtyři vnoučata, někdy i děda. Výlety měly často kolem dvaceti kilometrů. To bylo pro malé děti docela dost, ale měli jsme to moc rádi a vždycky na to ráda vzpomínám. Na výletě jsme se pokaždé zastavili v nějaké vesnické hospodě, kde nám babička každému koupila nanuk nebo lízátko. Když jsme takhle „výletili“ každý den, v hospodě si nás už dobře pamatovali. Večer jsme pak seděli na zahradě u ohně a opékali buřty nebo jablka.
Prázdniny u druhé babičky byly trochu jiné, ale taky jsem si je vždycky užila. Tam jsem byla často jenom já nebo maximálně s bráchou, další vnoučata babička neměla. Nejezdili jsme moc na výlety, ale když bylo hezky, taky jsme byli často venku. Babička s dědou měli venku zvířata a ty pro mě byly vždycky jako magnet. Měli slepice, králíky, kočky a když jsem byla hodně malá, tak taky husy a kachny. A nejdůležitější pro mě byla Peginka – můj první pes. Děda mi jí přinesl jako malé štěňátko, když mi byly teprve tři roky. Byl to jezevčík a doprovázela mě (byla se mnou) celé dětství. Jednou měla Peginka taky štěňátka, jak můžeš vidět na fotce nahoře. Umřela, když mi bylo sedmnáct a byla jsem moc smutná. Pořád si jasně pamatuju, jak se jí líbilo, když jsem ji hladila a byla s ní venku. Pořád za mnou chodila a nikdy jsem tak nebyla sama.
Když pršelo, tak jsme i s vesnickou babičkou hráli hry nebo se dívali na televizi. Místo pohádek jsem se ale s touhle babičkou častěji dívala na telenovely nebo s dědou na Toma a Jerryho. A pak jsme se hodně smáli.
Obě naše babičky dobře vařily. Každá něco trochu jiného, ale vždycky pro ně bylo důležité, aby nám vnoučatům chutnalo to, co uvařily. A taky pekly sladké. Když jsme měli narozeniny, upekly nám i opravdický dort, často s dětskými motivy.
Vím, že mít dvě takovéhle babičky není běžné pro každého a já jsem moc ráda, že jsem měla to štěstí trávit se svými babičkami jako malá tolik času. Taky si ale myslím, že v České republice bylo takových tradičních babiček docela dost a vnoučata s nimi trávila hodně času, protože dřív bylo normální chodit brzy do důchodu, a tak naše babičky často už nepracovaly a byly doma, když jsme byli malí.
Teď je situace možná trochu jiná, ale tohle je, jak si to já pamatuju ze svého dětství.
O mém české dětství si můžeš poslechnout taky epizodu mého podcastu Čeština s Veronikou.
Tento text je z mého newsletteru, který posílám ZDARMA každé dva týdny.
Chceš ode mě dostávat krátké texty v jednoduché češtině na e-mail? Jednou za dva týdny ode mě můžeš mít motivační newsletter ZDARMA.
