V této epizodě ti řeknu, co se stalo, že jsem musela jako malá strávit dva měsíce ve velké fakultní nemocnici a jak to nakonec dopadlo.

Transkript

Dva měsíce v nemocnici

Ahoj, tady Veronika - motivační lektorka češtiny!

Zdravím tě u další epizody podcastu Čeština s Veronikou. Chceš si zlepšovat češtinu s autentickými příběhy ze života motivační lektorky? Tak to je Čeština s Veronikou přesně pro tebe!

Dnešní epizoda je o tom, jak jsem jako malá strávila dva měsíce v nemocnici.

Transkript a důležitá slova k této epizodě najdeš na webu cestinasveronikou.cz. 

Budu moc ráda, když dáš epizodě like nebo napíšeš komentář!

Tak jdeme na to!

Jak jsem strávila dva měsíce v nemocnici

Když jsem byla ještě hodně malá, byly mi teprve tři roky, strávila jsem docela dlouhou dobu v nemocnici 🏥. Nebyla jsem nemocná, ale trochu nešikovná (antitalent) 🤷‍♀️.

Byla zima a já jsem byla u babičky a u dědy na vesnici. Všude byl sníh ❄️ a já jsem si hrála s dalšími dětmi venku. Před domem, kde babička bydlela, byl velký kopec ⛰️. Teda, teď když jsem dospělá, tak už si nemyslím, že je velký, ale když jsem byla malá, tak jsem měla pocit, že je extrémně velký.

Z kopce jsme v zimě rádi sáňkovali 🛷 a jednou pro mě tohle sáňkování neskončilo dobře. Už si nepamatuju detaily, ale pamatuju si, že tam byly minimálně další tři děti a všichni jsme jezdili na sáňkách 🛷 z kopce dolů a potom zase běhali se sáňkami nahoru, abychom mohli jet znovu dolů. Byla to sranda 😂, ale byla jsem ještě hodně malá a sáňky docela veliký. Kopec neměl ideální rovný terén, a tak sáňky někdy trochu poskočily🤸.

A tak se stalo, že jsem jednou sjela kopec špatně a na sáňkách jsem se převrátila 🛷🔄. To znamená, že jsem spadla ze sáněk a sáňky spadly na mě, takže jsem já byla dole a sáňky nahoře. To nebylo ideální, protože sáňky byly na moje malé tělo dost těžké.

Pamatuju si, že jsem hodně brečela 😭 a hned běžela domů. Stála jsem u dveří a slyšela, jak děda říká, že mám zlomenou ruku a babička nadává dědovi (zlobí se na dědu), že mě nechal sáňkovat z velkého kopce. A já jsem si moc přála, aby se nezlobili. Ale situace byla vážná.

Zlomená ruka znamenala, že jsem musela do nemocnice. A tak pro mě přijela sanitka 🚑 a odvezla mě tam. Tam už čekali rodiče. Měli strach, protože nevěděli, jak moc je situace vážná. A bohužel byla. Měla jsem hodně komplikovanou zlomeninu a v malé nemocnici mi neuměli pomoct. A tak mě převezli do velké fakultní nemocnice ve větším městě a tam mě operovali. Pamatuju si, jak jsem ležela na sále a sestřička mi říkala, že budu spát. Pak mi dala něco na pusu a já jsem hned usnula a víc si z toho dne nepamatuju.

V nemocnici jsem byla potom ještě další dva měsíce, protože to nebyla klasická zlomenina, ale dost komplikovaná. Při operaci mi dali do ruky dráty ➰, aby mi zlomené kosti zase spojili 🦴➕🦴. Každý den pak kontrolovali, jestli mi kosti dobře srůstají 🔗a po několika týdnech jsem šla na další operaci, aby mi dráty z ruky zase vyndali (dali pryč). Pro mě to nebyl velký problém a v nemocnici jsem nejdřív vůbec nebrečela, protože tam byly další děti a měli tam zajímavé hračky 🧸, které jsem si mohla půjčovat. Takové hračky jsem doma neměla, a tak jsem si s nimi ráda hrála. Taky za námi do nemocnice chodila každý den nemocniční učitelka a mohla jsem tam chodit se staršími dětmi do nemocniční školy. To se mi moc líbilo, protože jsem do školy normálně ještě nechodila, ale chtěla jsem se učit nové věci a školička v nemocnici pro mě byla hodně zajímavá.

Nerozuměla jsem, proč jsou mamka s tátou vždycky tak smutní, když přijeli na návštěvu. Jezdili za mnou skoro každý den, i když to bylo trochu daleko a měli doma hodně malého bráchu. Bráchovi ještě nebyl ani rok a vždycky, když za mnou jeli, hlídala ho babička. Rodiče byli smutní, protože na rozdíl ode mě chápali rizika. První týdny nebylo totiž jisté, jestli mi doktoři ruku zachrání nebo o ni přijdu (nebudu ji mít). Mamka s tátou museli mít velký strach a určitě to pro ně bylo hodně těžké.

Po několika týdnech už se v nemocnici nelíbilo ani mně a chtěla jsem domů. Ale to jsem si musela ještě chvíli počkat.

Nakonec všechno dobře dopadlo a já mám pořád obě ruce. Každý rok jsem ale až do osmnácti musela jezdit do fakultní nemocnice na kontroly. Vždycky mi udělali rentgen 📸☠️ a zkontrolovali, jak můžu s rukou hýbat. Operace, kterou mi dělali, byla v té době raritní – doktoři zkoušeli nějakou techniku, která byla v České republice nová, a proto o mé operaci psali i v novinách.

Od doby, co jsem dospělá, už na žádné kontroly jezdit naštěstí nemusím a jako dospělá jsem v nemocnici hospitalizovaná nikdy nebyla. V dětství jsem v nemocnici musela ležet ještě dvakrát, ale to byly úplně jiné situace a už to nebylo na tak dlouho.

A doufám, že nemocnici potřebovat nebudu ani v budoucnu, protože nemocnice vůbec nemám ráda.

A co ty? Máš podobné zkušenosti z nemocnice? Ráda si přečtu tvoji odpověď v komentáři na tuto epizodu.

Doufám, že tě podcast Čeština s Veronikou motivuje být v kontaktu s češtinou a jestli chceš podobné historky z mého života i číst, tak se můžeš přihlásit také k mému newsletteru. Newsletter posílám jednou za dva týdny a najdeš v něm zajímavý příběh ze života Češky, ale i praktické tipy na autentickou češtinu a spokojenější život. Newsletter je pro tebe zdarma a můžeš se k němu přihlásit na mých stránkách happyowl.cz

Tak ať je čeština tvojí radostí a ne starostí!

Měj se krásně! Ahoj!