Od jazykové frustrace, kterou jsem si prošla při pobytu v Anglii, až po fázi přijetí (akceptace).
Transkript
Ahoj, tady Veronika - motivační lektorka češtiny!
Zdravím tě u další epizody podcastu Čeština s Veronikou.
Jak už víš z předchozích epizod nedávno jsem se vrátila z Anglie, kde jsem strávila skoro celé léto.
Jedním z důvodů, proč jsem se rozhodla strávit léto v Anglii, bylo zlepšit si vztah k angličtině. Chtěla jsem mít konverzační situace s rodilými mluvčími a trochu se do angličtiny "zamilovat".
❓A jak to nakonec dopadlo? O tom ti budu vyprávět právě v této epizodě.
Transkript k epizodě najdeš na mém webu cestinasveronikou.cz.
Podcast Čeština s Veronikou je pro všechny, kteří si chtějí zlepšovat češtinu s autentickými příběhy ze života motivační lektorky.
Budu moc ráda, když dáš epizodě like nebo napíšeš komentář!
Tak jdeme na to!
Dva měsíce v Anglii byly rozhodně velmi dobrá jazyková zkušenost.
Život v cizí zemi, jak možná dobře víš, je tak trochu "jazykovou školou v praxi". Každý den se učíš něco nového z jazyka a taky něco o sobě. Taky často trénuješ svoje nervy a trpělivost🙏🏽🧘🏽...
A můžeme se na to dívat negativně a cítit velkou frustraci😣. Tuhle fázi jsem v Anglii poznala velmi dobře. Anebo můžeme hledat pozitivní aspekty a cítit se mnohem líp. To byla naštěstí moje finální fáze.
❓A proč jsem v Anglii cítila frustraci, když jsem ve svém životě zvyklá mluvit anglicky skoro každý den?
Protože, jako většina cizinců, používám takovou tu hybridní angličtinu, kterou si jako cizinci dobře rozumíme, ale rodilý mluvčí už někdy rozumět nemusí... A komunikace s Angličany potom vypadá jako úplně jiná realita a já mám pak zase pocit, že jsem s angličtinou úplně na začátku...
Každý týden jsem zvyklá mluvit anglicky se svou americkou lektorkou angličtiny na našich konverzačních lekcích. A i když někdy musím v hlavě chvíli hledat ta správná slova🧠🔍, moje lektorka je trpělivá🧘🏽, je zvyklá dávat svým studentům čas⏳, který potřebujou, a celkově mám pocit, že mi rozumí a já rozumím jí. Takže to jsou momenty, kdy jsem docela spokojená👍🏽, protože vidím, že naše komunikace nějak funguje.
A potom přijde anglická realita...
Tak například v prvním domě🏠, ve kterém jsme v létě dělali cat sitting, jsme se docela skamarádili🤝🏽 s jeho majitelem Adamem. A tak jsme si s ním na začátku a na konci našeho pobytu docela dlouho povídali. Nebylo to špatný. Rozuměla jsem mu skoro všechno, co říkal. Možná to bylo i tím, že žil nějakou dobu v zahraničí🌍 a byl zvyklý mluvit s cizinci, takže mluvil docela standardní čistou angličtinou. Takže pasivně to bylo fajn. Ale aktivně?
Když jsem se připravovala, že něco řeknu a budu v naší konverzaci trochu aktivnější, už to tak dobře nefungovalo. Adam není lektor angličtiny, takže není zvyklý dávat studentům angličtiny víc času na odpověď. Prakticky naše komunikace vypadala tak, že jsem víc poslouchala, míň mluvila a cítila jsem se hodně zpomaleně🦥. To nebyla taková katastrofa, ale úplně motivační to nebylo😥.
A pak byly ještě těžší situace - kdy jsem nerozuměla ani pasivně.
Tak například náš soused ve Skellingthorpe byl velmi komunikativní a chtěl si s námi povídat. I já jsem si s ním chtěla povídat, ale jak si spolu můžeme povídat, když vůbec nevím, co říká a často neidentifikuju ani téma konverzace? No, to bylo těžký a nakonec jsme spolu moc nemluvili a já jsem se styděla🥵.
Nebo, když jsme museli mluvit v restauraci nebo v obchodě🛒. V některých situacích to bylo úplně v pohodě a měla jsem pocit, že si rozumíme. A pak přišel jiný člověk a já jsem byla ztracená😕 a vůbec jsem nevěděla, na co se mě ptá. A tak se stalo, že jsem se občas bála konverzací ještě než začaly😱. A to bylo fakt těžký!
A další, pro mě (jako Češku) trochu nelogická věc, je častá anglická věta: "How are you?" nebo "How is it going today?". Nemám nic proti otázce: "Jak se máš?", ale proč se mě na to ptají číšníci v hospodě🍺, když jsme se nikdy předtím neviděli a vůbec se neznáme?
❓Jak mám reagovat? Mám jim říct, že jsem ráda, že jsem v Anglii, ale často jsem ve stresu z angličtiny a nevím, jak reagovat na jejich otázky? Teoreticky vím, že se očekává, že řeknu: "I'm good, thank you." a to je všechno. Prakticky to pro mě bylo ale tak divný🤨, že jsem někdy neřekla nic.
A tak jsem se v jednu chvíli začala bát konverzací s neznámými lidmi a říkala vždycky manželovi: "Ty budeš mluvit!".
To ode mě jako lektorky češtiny asi není moc inspirativní, že?
A pak jsem si řekla: "Veroniko, ty nemáš pozitivní mindset! A to chceš motivovat a inspirovat všechny ty lidi, co se rozhodli učit se česky a mluvit česky, i když je to například pro Angličany nebo Američany tak brutálně komplikovaný jazyk?"
No, to ne! Já chci být motivátorka🙋🏽, a proto musím začít sama u sebe a motivovat taky sebe se svojí angličtinou!
A začala jsem všechny tyhle myšlenky říkat své americké lektorce na svých lekcích angličtiny. A moje lektorka Margot pro mě měla velkou empatii. Margot se totiž učí česky, protože žije už 15 let v Česku. Jestli chceš vědět, co motivovalo Margot k cestě z Ameriky do Evropy, můžeš si poslechnout náš rozhovor v epizodě 25. Margot mi vlastně dost otevřela oči, když jsem jí vyprávěla o svém strachu, když na mě někdo cizí začne mluvit a já nerozumím. Řekla mi totiž: "to je přesně to, co pořád někdy zažívám v Česku, když mluvím s Čechy".
A já jsem svoji situaci najednou viděla jinak! Viděla jsem sebe jako hrdinku🦸, která nemluví perfektně, ale dělá, co může💪🏽 v cizí zemi, kde se mluví jiným jazykem a někdy to funguje a někdy ne. To je prostě realita, protože jazyk, který umím nejlíp není angličtina, ale čeština.
A tahle změna mindsetu🧠 mi hodně pomohla cítit se líp a taky líp mluvit. Moje jazyková úroveň se objektivně nezměnila, ale moje hlava ode mě dostala impulz vidět konverzaci od začátku pozitivně. To minimalizovalo strach a paniku a zvětšilo moje šance na úspěšnou konverzaci.
❌To neznamená, že byla od té doby každá konverzace v pohodě, ale minimálně jsem se už nenechala demotivovat a víc jsem si věřila💪🏽.
A taky mi hodně pomohlo napsat si sedm myšlenek, za co jsem vděčná a díky čemu jsem teď spokojená se svou vlastní angličtinou.
A ty si teď přečtu vždycky v momentu krize a pomůže mně to zůstat motivovaná a pozitivní.
❓A jaké to jsou myšlenky?
- (za prvé) umím komunikovat → vždycky se “nějak” domluvím (i když to někdy znamená trochu pantomimy😆)
- (za druhé) rozumím textům i videím, které mě zajímají
- (za třetí) pořád se můžu učit, a to je krásný proces💖
- (za čtvrté) mám ve svém životě několik blízkých lidí, pro které je angličtina rodnou řečí, a já s nimi tak můžu komunikovat jejich jazykem
- (za páté) díky jazykovým fuckupům a krizím umím být empatická se svými studenty
- (za šesté) v době krize se umím začít smát😂
- (za sedmé) jsem Češka a mým rodným jazykem je a vždycky bude čeština, a to je fajn, protože tak můžu být lektorkou češtiny, a to mi dělá radost😊
Tak to je z dnešní epizody vše.
Jestli máš nějakou otázku nebo mi chceš napsat komentář, můžeš to udělat na mém webu cestinasveronikou.cz pod transkriptem epizody.
Na webu se můžeš také přihlásit k mému newsletteru. Newsletter posílám jednou za dva týdny a najdeš v něm další příběh z mého života a českou gramatiku v reálném kontextu. Newsletter je zdarma a pomůže ti být v pravidelném kontaktu s češtinou, které budeš rozumět.
Tak ať je čeština tvojí radostí a ne starostí!
Měj se krásně! Ahoj!
