Ahoj, tady Veronika - motivační lektorka češtiny!
Zdravím tě z další epizody podcastu Čeština s Veronikou. Chceš si zlepšovat češtinu s autentickými příběhy ze života motivační lektorky? Tak to je Čeština s Veronikou přesně pro tebe!
Z minulé epizody víš, že jsem se už na vysoké škole začala učit italsky, ale v Itálii jsem reálně nikdy nebydlela. To se ale minulý rok změnilo, protože jsme se s manželem skoro na tři měsíce odstěhovali do města Bari na jihu Itálie. A v dnešní epizodě ti řeknu, jaká byla naše netradiční cesta a moje první dojmy a zkušenosti ze života v Itálii …
Transkript a důležitá slova k této epizodě najdeš na mém webu happyowl.cz.
Tak jdeme na to!
Cesta do Itálie
Většina lidí do Itálie létá letadlem. My s manželem se ale snažíme po Evropě cestovat víc vlakem. Je to ekologičtější, pomalejší a intenzivnější. To znamená, že máme víc času se připravit na novou destinaci a poznat zajímavé lidi.
V minulosti jsme už jeli vlakem z Pardubic do Španělska, a tak jsme se rozhodli cestovat vlakem i do jižní Itálie. Původní plán byl, že pojedeme jenom třemi vlaky - prvním z Pardubic do Vídně, druhým z Vídně do Florencie a třetím z Florencie do Bari - naší italské destinace na dva a půl měsíce. Celkem měla cesta trvat míň jak 24 hodin, ale bohužel se trochu zkomplikovala.
Cesta do Vídně byla jednoduchá, to jsou z Pardubic vlakem asi 3 hodiny. Ve Vídni jsme měli čas trochu se projít a večer jsme nastoupili do nočního railjetu. To bylo poprvé, co jsem jela nočním vlakem s malými kabinkami na spaní. Vlak byl nový a moderní, kabinky na spaní byly malé, ale praktické -
v kabince jsem byla sama a mohla jsem se zavřít, takže do kabinky nikdo další nemohl a já jsem mohla v noci spát.
Cesta přes noc velmi rychle utekla a ráno už jsme byli v Itálii. Bohužel měl přes noc vlak ale velké zpoždění a do Itálie jsme přijeli asi o 3 hodiny později. To znamenalo, že nám ve Florencii ujel rychlovlak, na který jsme měli docela drahé jízdenky. Museli jsme přes mobil rychle hledat další alternativy, jak se dostat na jih přes celou Itálii. Nebylo to jednoduché, ale nakonec jsme řešení našli! Vrátili jsme se zpátky víc na sever - do Bologni a z Bologni pak jeli jedním vlakem na jih do Bari. Bohužel to nebyl rychlovlak - ty už byly na ten den všechny vyprodané. Myslím ale, že jsme měli štěstí, že jsme nějaký vlak, kde ještě bylo místo, našli. A tak jsme do Bari dojeli normálním intercity (ne rychlovlakem), takže jsme stavěli na hodně místech a cesta přes Itálii trvala asi 8 hodin. A vůbec nebyla pohodlná! Rozhodně byla ale intenzivní!
A jaký byl náš život v Itálii?
Na kulturní šok v jižní Itálii jsem nebyla moc připravená. Na začátku jsem neměla skoro žádné informace o městě, do kterého jsme přijeli, a už vůbec ne o čtvrti, ve kterém jsme bydleli. Líbilo se nám jméno ulice, kde byl náš byt - Via Libertà, to znamená “Ulice Svobody”. Svoboda je pro nás hodně důležitá, takže jsme si mysleli, že to bude ideální místo pro život v Itálii.
Via Libertà ve městě Bari je ale hodně tradiční stará čtvrť. Nevypadá vůbec jako hezké uklizené historické centrum. Je hodně autentická a někdy dost špinavá. Psí exkrementy a odpadky jsou na ulicích opravdu všude. Rozhodně je ale zajímavá. Když jsem například seděla na balkoně a dívala se na ulici, jak tam žijou místní lidi, bylo to někdy hodně zábavný. Lidi tam byli velmi temperamentní a při komunikaci spolu dost gestikulovali. Bohužel jsem jim často vůbec nerozuměla, protože mluvili dialektem a ten byl úplně jiný než italština, kterou jsem se učila.
Na jihu Itálie měli také úplně jiný systém uklízení odpadků než v České republice. Ze začátku jsme byli překvapení, že lidé nechávají u kontejnerů často i nábytek jako skříně, gauč nebo třeba i pračku.
A dopravní situace byla v Bari taky hodně jiná. Na začátku jsem měla strach přecházet ulici, protože řidiči (ani chodci) nerespektovali semafory a musela jsem se naučit, že tam funguje pravidlo KDO JE RYCHLEJŠÍ, TEN MÁ PŘEDNOST.
Lidi byli ale obvykle moc milí. I když jsme si se sousedy často nerozuměli, byli na nás přátelští. Ital, který měl balkon naproti na druhé straně ulice, se na nás vždycky usmíval a často nám mával.
Každý večer jsme chodili na procházky do centra nebo k moři a jednou nebo dvakrát týdně taky do restaurace na italskou večeři. Jídlo v Itálii nám moc chutnalo. Nejíme maso, ale to v Itálii nebyl problém, protože jejich těstoviny a pizzu bych mohla jíst pořád! Moje oblíbené těstoviny byly špagety s červenou pikantní omáčkou. Pizzu jsem si dávala každý týden trochu jinou a žádná mě nezklamala.
Taky jsem každý týden chodila na trhy. To pro mě byl vždycky velký zážitek a taky skvělá příležitost, jak trénovat italštinu v praxi. Ze začátku jsem hlavně starším Italům moc dobře nerozuměla, protože mluvili rychle a napůl dialektem. Chodila jsem na trhy nakupovat ale pravidelně a brzy jsem zjistila, že když cestou na trh přemýšlím pozitivně a dávám si do hlavy myšlenky, že konverzace bude v pohodě a budu dobře rozumět, realita byla potom dost podobná. Na trh cizinci obvykle nechodili, takže jsem byla pro italské prodavače taková kuriozita a často se mě ptali odkud jsem, proč a na jak dlouho jsem v Itálii a kde jsem se naučila mluvit italsky. A taky mě moc rádi učili nová slova. To byl ten nejlepší trénink, protože jsem se každý týden naučila něco nového a taky jsem se učila redukovat stres
v konverzačních situacích.
Italštinu jsem si také zlepšovala na akcích pro expaty, na které jsem každý týden chodila a poznala jsem tam spoustu dalších cizinců, ale i Italů. Scházeli jsme se v baru a mluvili různými jazyky - nejčastěji ale anglicky nebo italsky. Za dva a půl měsíce jsme se tam s některými lidmi docela spřátelili a pořád jsme v kontaktu na facebooku.
Další specifikum jižní Itálie byla zima. Je pravda, že v České republice byla venku ještě větší zima, ale v České republice jsme zvyklí mít teplo uvnitř. V zemích jako je Itálie nebo Španělsko to ale typické není a i náš byt v Bari byl hodně studený. Když bylo venku kolem deseti stupňů, uvnitř v bytě jsme měli patnáct nebo šestnáct a to bylo hodně nekomfortní. Každý den jsem seděla několik hodin
u počítače a musela jsem mezi lekcemi často cvičit, abych se zahřála a nebyla mi tak velká zima.
O víkendech jsme jezdili na výlety do okolních měst a jednou jsme se také zúčastnili úklidové akce. Byla to ekologická akce, kterou organizovala naše lokální kamarádka. Ráno jsme se sešli s dalšími lidmi, kteří se na akci také přihlásili, a sbírali jsme na ulici odpadky. Myslím, že akce měla ale víc edukační efekt než praktický, protože jsme uklízeli ulici, která byla na místní poměry docela čistá. Myslím, že takový úklid v ulici, kde jsme bydleli, by byl o dost zajímavější.
V polovině prosince jsme se s Bari rozloučili a vydali se vlakem do Říma. Tam jsme strávili jeden den a druhý den letěli z Říma do Mexika, kde jsme potom bydleli dalších pět měsíců. Ale o tom budu vyprávět zase třeba příště.
Jestli se ti dnešní epizoda líbila a chceš podobné historky z mého života i číst, tak se můžeš přihlásit také k mému newsletteru. Newsletter posílám jednou za dva týdny a najdeš v něm zajímavý příběh ze života Češky, ale i praktické tipy na autentickou češtinu. Newsletter je pro tebe zdarma a můžeš se k němu přihlásit na mých stránkách happyowl.cz
Tak ať je čeština tvojí radostí a ne starostí!
Měj se krásně! Ahoj!
